Kapitola druhá: Skandál

KAPITOLA DRUHÁ

SKANDÁL

Marek Stříbrný měl již od narození na růžích ustláno. Jeho otec byl starostou Horní Slané celkem 16 let, své poslední funkční období ukončil, když Markovi bylo čtrnáct. Jako malý byl s otcem často v práci a již v raném věku byl políben láskou k politice a úřadování. Pro své město začal pracovat ve svých dva a dvaceti letech, tehdy jako asistent na finančním odboru. Dnes celému odboru šéfuje a není žádným tajemstvím, že chce pokračovat ve stopách svého otce. Do zastupitelstva Horní Slané kandidoval již dvakrát, ale nikdy se mu nepodařilo být zvolen. Po svém druhém neúspěchu se seznámil s Oliverem Malým, který pro něj vymyslel dokonalý plán. Jeden by řekl, že přímo ďábelský. Jenže ne vždy se plány uskutečňují tak, jak mají a na Markovo bedrech nyní leží skandál s únikem městských financí.

Marek seděl s nohou přes nohu a hleděl Sáře přímo do očí.

„Mluvil jsem s Oliverem, posílá mě za vámi. Prý mi dokážete pomoct.“

Sára se pousmála.

„Pro Olivera není problém, který by se nedal vyřešit. Já už tak dobrá nejsem, ale můžu se alespoň pokusit. Tak co se vám přihodilo?“

„Pracuji na městském úřadě, jsem ředitelem finančního odboru a starosta Fuchsa zjistil, že městu údajně chybí nějaké peníze. Peníze, které jsem údajně vzal já. Jenže nevzal. Jsem poctivý člověk, kterému na srdci neleží nic jiného, než blaho našeho města.“

„Jste úplný patriot, koukám. Jaké jsou důkazy?“

„To je to, já o žádných nevím. Co ale vím, nebo spíše tuším, je, že Fuchsa si krade sám pro sebe. A teď na to někdo přišel a on to potřebuje zahladit.“

Sára si všimla, že sebou Marek nervózně cuká a pohledem zavadil o její křišťálový popelník.

„Chcete si zakouřit?“, zeptala se.

„Jestli bych mohl, tak ano.“

„Samozřejmě.“, řekla a popelník k němu posunula. Marek vytáhl krabičku svých značkových a drahých cigaret a jednu si zapálil. Sára pak pokračovala.

„Takže důkazy žádné, jak o vaší vině, tak o jeho. On viní vás, vy viníte jeho. Nejdřív budeme muset zřejmě zjistit, kde vězí pravda.“

„Na pozítří svolal mimořádnou schůzi zastupitelstva a rady města. Nikdo o tom nic neví, ale předpokládám, že jim tam chce přednést svá obvinění. Nepochybně i s nějakými falešnými důkazy.“, řekl Marek a z cigarety si potáhl pořádnou dávku kouře.

„To moc ve váš prospěch nehovoří. Ale pokusím se za ty dva dny stihnout něco zjistit, pane Stříbrný.“

„Děkuji, slečno Vašíková. Nevím, na koho jiného bych se obrátil. Jestli to na mě narafičil, bude všechno hovořit proti mně.“, řekl a típl cigaretu.

„To ano. Však my už něco vymyslíme. A když ne my, jsem si jistá, že Oliver bude vědět co a jak.“, odpověděla Sára, vstala ze židle a gestem dala hostovi najevo, že je čas k odchodu.

„Mnohokrát vám děkuji. Snad na něco přijdete.“, řekl Marek a vydal se ke dveřím. Sára šla hned za ním.

„Snad ano. Na shledanou pane Stříbrný.“, řekla a zavřela za ním dveře. Pak usedla zpět za svůj stůl a začala volat.

„No nazdárek.“, ozvalo se z telefonu.

„Ahoj, Olivere. Vezmu to rychle, určitě máš hodně práce. Co mám jako dělat s tím Stříbrným? Tyhle věci jsou tvoje parketa, já tady dělám zasrané rebrandingy a ne zahlazování skandálů!“

„Ale no tak, uklidni se. Zasrané rebrandingy počkají, tohle je přednostní. Marek je na cestě do starostovského křesla a tohle by mohlo vážně ohrozit náš plán…“, větu ani nedořekl a Sára se rozohnila.

„Cože? Jaký plán? Já se tady nebudu účastnit nějakých tvých politických machinací, dělám přece v marketingové firmě, kurva!“

„Sáro, klídek. Prostě to udělej. Za pár dní přijedu z Prahy a pomůžu, teď se do toho ale vrhni. A nebuď sprostá, nebo budu žehlit ještě i tvojí reputaci.“, řekl a telefon zavěsil. Sára byla vzteky bez sebe. Začalo období rebrandingů a ona bude žehlit skandál na radnici. Třískla svým iPhonem o stůl a hodně sprostě a hodně nahlas zaklela. V tom do její kanceláře vpadla Sabina.

„Zlato, co se děje?“, zeptala se.

„Ani mi nemluv. Marek Stříbrný bude velmi brzo obviněn z krádeže městských peněz a my máme dva dny na to, abychom zjistili a prokázali, že to není pravda. Svolej všechny do konferenčky. Hned.“

Sabina šla ihned splnit rozkaz a Sára se zadívala na popelník s jedním nedopalkem. Najednou dostala šílenou chuť si zakouřit. Byla to nekuřačka s občasným ulítnutím, nebo se tak alespoň nazývala. Sabina kouření nesnášela, proto když Sáru přepadly chutě, musela to dělat tajně. Nebo s Oliverem při jejich posezeních s vínem. Oliver kuřák byl, takže od něj cigaretu vždy vyškemrala, teď si ale musela nechat zajít chuť. Polkla naprázdno a vykročila do konferenční místnosti. Tam už všichni čekali.

„Takže… Marek Stříbrný, co o něm víme?“, vyslala dotaz ke svému týmu. Jako první se ozval David:

„Prominentní děcko ale nikdy žádné výstřely, nebyl spojován s žádnými nepravostmi, ničím.“

Pak se vyjádřila Adéla:

„Jednou jsem s ním byla na nějakém městském večírku. Je dost hezkej, takže jsem trochu koketovala. Každopádně, je svobodný, bezdětný a bohatý. Matka zemřela před pár lety, otec, bývalý starosta, je v domově důchodců. Zřejmě si teď už sám nedokáže dojít ani na záchod.“

Sára si opřela ruce o stůl a vložila hlavu do dlaní.

„Takže je to světec. Dobře. Dejme tomu, že to na něj fakt ušili. Co víme o starostovi Fuchsovi?“

Na to si vzal slovo opět David:

„Alois Fuchsa dělá starostu už sedm let, příští rok bude křeslo obhajovat. Předtím byl čtrnáct let na různých pozicích na radnici – finanční odbor, odbor městské správy, prošel vším možným. A také se povídalo, že měl rád své asistentky. Víc než rád. Údajně si zasluhovaly vyšší platy pořádnou kuřbou.“, po posledním slově se David řádně rozesmál.

„Povídalo se? To se žádná proti němu nikdy nepostavila?“, podivila se Sára.

„Asi ne. Jednou jsem pár z nich oslovil, ale nikdy mi k tomu nic neřekly.“, dodal David. V tom Adéla vyskočila ze židle.

„To by mohlo být ono! Co když si kupuje jejich mlčenlivost a potřebuje proto trochu vyšší příjem? Proto si hrabe z městských financí!“

„Zní mi to moc ohrabaně, tohle dělal každý pátý politik v historii. Proč se nikdy neponaučej?“, konstatovala Sára a obrátila se k Sabině.

„Mohla bys něco vyšťourat? Nějaké záznamy z radnice, kdo byly ty jeho asistentky nebo prostě něco?“

Sabina hned rozevřela svůj laptop.

„Snad ano. Ovšem nevím, zda budou dvacet let staré záznamy digitálně archivované. Ale podívám…“, větu nedořekla a zarazila se.

„Co je?“, zeptala se Sára.

„Nejrychlejší Deník právě vydal článek. Tohle budeš chtít vidět.“

Sára vstala a podívala se přes Sabinino rameno na článek.

RADNICI CHYBÍ MILIONY.

STAROSTA VINÍ ŘEDITELE FINANČNÍHO ODBORU.

Horní Slaná – Starosta Alois Fuchsa prohlásil exkluzivně pro Nejrychlejší Deník, že z městské pokladny se za poslední roky ztratilo již přes dva miliony korun. Přišel na to prý při nedávném řádném auditu. Z důkazů, které pozítří hodlá při mimořádném zasedání zastupitelů předložit, prý vyplývá, že za peněžními odtoky stojí ředitel finančního odboru Marek Stříbrný. Poté, co zastupitele a radu města uvede do obrazu, podá jménem města trestní oznámení a celou věc předá policii.

„Pane bože… Ten chlap má vážně naspěch. A štvanice může začít.“, řekla Sára a šla se posadit zpět na své místo.

„Teď teprve vypukne pořádný skandál. Je to jako další Slunkov.“, pronesla Sabina.

„Jo, jenže Slunkov vyřešil Oliver. A vůbec, tam šlo o záchranu obce, ne o záchranu někoho, kdo tu obec vytuneloval. Sežeňte mi někdo číslo na Stříbrného, hned prosím.“

„Mám ho tady, Sáro, posílám ti ho přes zprávu.“, řekla Adéla a Sáře číslo poslala. Ta ho pak okamžitě vytočila.

„Tady Marek Stříbrný.“

„Dobrý den Marku, tady Sára Vašíková, vraťte se prosím zpět do naší kanceláře, máte na krku skandál.“

„Cože?“, divil se Marek.

„Starosta už o vás řekl Nejrychlejšímu Deníku. Je jen otázkou času, než budete mít na krku reportéry a další zvědavce. Přijďte prosím hned sem.“

„No to mě podrž. Dobře, jsem tam za chvíli.“, řekl a zavěsil.

Sára se podívala na svůj tým a začala přemýšlet.

„Adél, domluv mi prosím schůzi se starostou, a to nejlépe ještě před tím zasedáním. Klidně si vymysli, že jde o něco urgentního, ale musím s ním mluvit. Davide, až přijde Stříbrný, tak si ho vezmi na starost, dostaň z něj vše, co půjde. Chci vědět, i kdy na radnici chodí na záchod, ano? Tak honem do toho.“

Adéla i David odešli z konferenčky, aby se dali do práce.

„Sabino, potřebuju najít ty asistentky.“

„Jasně, už se v tom rejpu. Nejsou tu asi všechny, ale nějaké ano. Ale jedna vyčnívá.“

„A co je na ní zvláštního?“

„Kateřina Dlouhá, pracovala na radnici před dvaceti jedna lety. Je tu o ní jen tohle, ale když jsem o ní hledala něco víc tak bingo – před třemi měsíci si koupila dům za milion a půl. A to pracuje jako servírka v restauraci, kde by na to asi tak vzala? A další perlička, má dvacetiletou dceru. Myslím, že jsme na to káply.“

„Skvěle, kde je ten dům?“

„Velkohorská 213.“

Sára si adresu zapsala do telefonu a vydala se k odchodu.

„Jdeš jí navštívit?“, zeptala se Sabina.

„Ano.“, odpověděla Sára.

Vyšla z budovy, kde sídlí kanceláře Malého Marketingu a u hlavního vchodu se potkala s Markem Stříbrným. Ten měl hned plno otázek.

„Slečno Vašíková, kam jdete? A co teď budeme dělat?“

„Pane Stříbrný, jděte dovnitř, můj kolega si vás vezme na starost. Já teď jedu ověřit potenciální stopu, máme méně jak dva dny, než si pro vás přijde policie a odvede vás v želízkách. Jestli to na vás starosta narafičil, my to zjistíme.“, odpověděla a pak se vydala k autu. Ulice Velkohorská se nacházela na samém okraji Horní Slané, ve čtvrti nových a luxusních domů. Když Sára dorazila k tomu, který patřil Kateřině Dlouhé, zastavila auto a chvíli dům pozorovala. Nevypadal až tak nově, ale nebyl ani úplně starý. Podle oka odhadla, že má tři místnosti v přízemí a dvě v patře. Na co by svobodná matka s dvacetiletou dcerou, která si měsíčně vydělá nanejvýš dvacet tisíc, potřebovala tak velký dům? Po chvilce pozorování a přemítání vystoupila, došla k domu a zazvonila na zvonek. Dveře se otevřely po chvíli.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se Kateřina.

„Dobrý den, jmenuji se Veronika Holá a pracuji na radnici v archivu, měla bych na vás pár otázek, moc se omlouvám, ale jsem trošku nešikovná a ztratila jsem vaše údaje z dob, kdy jste na radnici pracovala a jestli na to přijde šéf, no ten mě zabije. Mohla byste mi prosím věnovat trochu času?“, zahrála fikaně Sára.

„Aha, no dobře, pojďte dál.“

Sára vešla dovnitř a porozhlédla se.

„Krásný dům. Bydlíte tu už dlouho?“

„Ne, teprve chvíli. Tudy do obýváku. Klidně se posaďte, nabídnu vám kávu, nebo čaj?“

„Ne, děkuji, nechci vás obtěžovat. Mohly bychom tedy začít?“

„Ale jistě, ptejte se.“

Sára si vytáhla své desky s podklady pro klienty a začala:

„Takže, pracovala jste na radnici před dvaceti jedna lety na pozici…“

„Asistentka na finančním odboru.“

„Děkuji. Váš nadřízený byl…?“

„Alois Fuchsa, tehdy zástupce ředitele.“

„Zajisté, četla jsem tam myslím něco o nějaké stížnosti.“

„Prosím? Jaké stížnosti?“

„Nepodávala jste na pana Fuchsu stížnost za nevhodné chování?“

Kateřina ztuhla.

„Ne, to jsem určitě nepodávala.“

„Aha, promiňte, tak to bylo asi ve složce jiné bývalé asistentky.“

„Ona si na něj nějaká stěžovala?“

„Ano, je tam spoustu stížností, ale nikdy se to neřešilo, asi si to pan Fuchsa vyřešil pak osobně.“

„Aha, zajímavé. A na co si stěžovaly?“

V tom se v obývacím pokoji objevila Kateřinina dcera.

„Mami, já půjdu za Anetou, jo? A, dobrý den.“

Sára na pozdrav odpověděla a Kateřina jí návštěvu kamarádky odsouhlasila.

„Vaše dcera?“, zeptala se Sára.

„Ano, Martina. Právě ji přijali na univerzitu, obor mezinárodní vztahy. Jsem na ní moc pyšná.“

„Roztomilé. Mohu u vás, prosím, použít koupelnu?“

„Ano, jistě. Tamhle vlevo.“

Sára se zvedla a odešla do koupelny. Byla velká a doufala, že v domě jediná. Podívala se na stojánek s hřebeny, bylo jich tam mnoho, ovšem Sára přesně věděla, po čem jde. Kateřina byla bruneta, zato Martina byla blondýna. Sára si vzala kartáč s blond chuchvalcem vlasů, pár jich vyndala a strčila do kapsy. Pak naprázdno spláchla záchod a šla zpět za Kateřinou.

„To už bude asi vše. Moc vám děkuji paní Dlouhá, velice jste mi pomohla.“

„Nemáte za co.“, řekla Kateřina a doprovodila Sáru ven. Rozloučily se a Sára pak nastoupila do auta. Z kapsy vytáhla několik nasbíraných blond vlasů.

„Starosto, starosto. Jestli jsi si zplodil nemanželskou dceru a teď se jí tajně snažíš z městských financí zabezpečit, tak jsi tvrdě narazil.“

Vlasy zabalila do papírového ubrousku, nastartovala auto a odjela zpět do kanceláře.

Kapitola první: Exploze

KAPITOLA PRVNÍ

EXPLOZE

ŘÍJEN

Sára dorazila k domu v Husovo ulici ve chvíli, kdy už z něj zbyly pouhé sutiny. Hasiči ještě zajišťovali poslední kontroly a odnášeli ohořelá těla. Byla dvě.  Sára zmateně s hrůzou v očích sledovala a odmítala si připustit, že se to mohlo stát. Nemělo se to stát. Byla o tom přesvědčená. Najednou jí jak blesk z čistého nebe přepadla myšlenka, že má ve svém týmu zrádce. Jiné vysvětlení tu nebylo.

„Sáro!“,

ozval se ženský hlas, jenž Sáře dodal v téhle hrozivé situaci trochu útěchy. Byla to Sabina, Sářina přítelkyně a rovněž také její zaměstnanec. Sára se otočila a Sabinu objala.

„Co se to proboha stalo?!“, zeptala se jí stále ještě nevěřícně.

„Já vůbec nevím, slyšela jsem sirény a viděla z okna kouř, volala jsem ti, ale měla jsi telefon vypnutý, tak jsem se sebrala a hned sem běžela, bála jsem se, že jsi tam s ní.“

„Někdo od nás to musel vypustit ven. Někdo není s námi.“, řekla Sára a otočila se směrem k pohřebnímu vozu. Dívala se, jak do něj nakládají dva velké černé pytle. Pak se vydala k hasičům stojícím opodál.

„Dobrý den, Sára Vašíková, smím se zeptat, co se tady stalo?“

Jeden hasič už se nadechoval k pokusu o Sářino odehnání, druhý mu ale něco zašeptal do ucha.

„A tak, slečna Vašíková, to vy tady za oponou taháte za provázky. No když to chcete vědět, pravděpodobně došlo k úniku plynu a následně úmyslnému založení požáru. Pak došlo k explozi.“, reagoval s ironickým tónem hasič.

„Co oběti? Viděla jsem dvě těla. Máte nějaké tušení, komu mohou patřit?“

„Tušení nemáme, tohle byste se asi dozvěděla od policie, ti to budou vyšetřovat. Ale mohu potvrdit, že jedno tělo patřilo ženě, menší a hubenější. Druhé tělo zase muži, ten byl statnější. Víc jsme nemohli rozpoznat.“

Sáru bodlo u srdce. Menší a hubenější žena. Ukryli jí sem, aby ji ochránili. A selhali.

„Mnohokrát vám děkuji.“, řekla hasiči a vydala se zpět k Sabině.

„Tak co? Co ti pověděl?“, začala se ptát Sabina.

„Je mrtvá. Je mrtvá, Sabino, a je to naše vina.“

„A komu patřilo to druhé tělo?“

„To nevědí. Nějaký silnější muž. Určitě se to brzy dozvíme.“

V tom se Sára zastavila. Strnula.

„Co je?“, zeptala se Sabina.

Sára jen mlčky hleděla na zem. U obrubníku se válel pohozený cigaretový nedopalek. Značka té cigarety je v Horní Slané k vidění jen u nejmovitějších elit.

Sára okamžitě věděla, kdo za tím stojí.

KVĚTEN,

O PĚT MĚSÍCŮ DŘÍVE

Malý Marketing s. r. o. byla zpočátku malá společnost, kterou založil Oliver Malý po svých studiích před pěti lety. Začal sám se svou asistentkou a nejlepší kamarádkou zároveň. Sára tehdy o marketingu mnoho nevěděla, nicméně měla správný čuch na lidi a skvělou empatii. Dokázala klientovi navrhnout jeho projekt přesně na míru. Ačkoliv vysokou školu nikdy nevystudovala a obor jejího středoškolského vzdělání se od marketingu nemohl vzdalovat více, svou zapáleností se do tohoto oboru dostala velice rychle. A co víc, poté, co Oliver bravurně vyřešil politický skandál ve městě, které se nachází nedaleko Horní Slané, začala se společnost Malý Marketing specializovat i na vedlejší obor – napravování škod a reputace. Oliver najal první zaměstnance, úplně první byla Sabina Ryplová, jejíž specializace spočívala v počítačích. Vystudovala obor informačních technologií a naučila se tajemnému kouzlu jménem hacking. Neuměla sice zázraky, ale když bylo potřeba na někoho vyhrabat z hlubin internetu nějakou špínu, Sabina jí vždycky našla. Dalším přírůstkem do firmy byla Adéla Mokrá. Olivera a Adélu pojí historie sahající do dob studií na střední škole. Adéla byla často sarkastická a na lidi hleděla shora. Kvůli tomu ji Oliver naprosto zbožňoval a věděl, že ona je ta správná osoba pro první kontakt s klienty. Dostala tedy na starost recepci a administrativu. Předposledním zaměstnancem se stal David Hlavsa, jenž byl dlouholetým kamarádem Adély. David pracoval jako novinář, ale nikdy mu nevyhovovala omezenost projevu, kterou mu jeho zaměstnavatel dal. Se vztekem tedy v novinách skončil a šel na volnou nohu. Oliverovi se zalíbila jeho vlastnost šťourat se v lidských emocích a z člověka tak dostat dosti podstatné informace. Posledním zaměstnancem se stal Karel Hollman. Byl to brilantní účetní, který uměl jakékoliv finanční toky zakamuflovat, zároveň se také výtečně orientoval v legislativě. Jeho dokonalý talent na čísla však trochu omezuje jeho obsedantně kompulzivní porucha, Karel musí mít tedy svou vlastní izolovanou kancelář, před jejíž návštěvou si musí každý dokonale umýt ruce a na boty si natáhnout návleky. Pro návštěvníky má Karel také speciální křesla potažená igelitem, který pečlivě a několikrát denně čistí a dezinfikuje.

Celé osazenstvo Malého Marketingu se brzy stalo dobrými přáteli, ba co víc, Sára a Sabina se staly i něčím víc. Sabina Sáře dlouho dávala najevo svou náklonnost, ovšem Sára se s ní zaplést nechtěla. To se změnilo po pár měsících, když obě zůstaly ve firmě přesčas a dodělávaly projekt pro jednoho klienta. Sára měla velkou zálibu v červeném víně, kterou se naučila od Olivera. Toho Sabina necudně využila a Sáře ten večer darovala své nejoblíbenější Chianti. Sára jej neváhala rovnou otevřít a nalít si. Chutí byla naprosto omámena, kvalitní vína měla ráda a úplně nejraději měla ta italská. Vzala tedy druhou sklenku a nalila i Sabině. Když společně láhev vypily, Sára načala další ze své sbírky, kterou si v kanceláři uchovává pro schůze s klienty. Podnapilá a vzrušená Sára se tedy rozhodla, že svému železnému pravidlu udělí výjimku. Popošla kus od Sabiny, aby položila svou sklenku na konferenční stůl a začala si pomalu a lačně rozepínat knoflíčky své košile. To samozřejmě neušlo Sabinině pozornosti.

„Je ti horko?“, zeptala se Sáry.

„Někdo tady mě neuvěřitelně rozpaluje.“, odpověděla koketně Sára.

Sabina vstala a začala Sáře s rozepínáním pomáhat. Obličejem se přiblížila co nejblíže jejímu a vzrušeně oddechovala. Sára už nevydržela napětí a Sabinu políbila. Dlouze a vášnivě. Při líbání začala Sára Sabině bez jakéhokoliv dalšího ostychu sundávat svršky. Když už byly obě do půli těla nahé, posadila si Sabina Sáru na stůl a začala jí líbat na krku. Sára vzrušeně vzdychala a nechala se unášet na vlně potěšení. K bouřlivému sexu došlo neodkladně vzápětí. Od této chvíle se pak vzájemně začaly nazývat přítelkyněmi. Láska, která se tváří nezničitelně, trvá již tři a půl roku.

Před rokem dostal Oliver nabídku od velké mezinárodní korporace na pozici krizového manažera. Ukázalo se, že generální ředitel české pobočky má chalupu v tom městečku, které Oliver zachránil od naprostého bankrotu a skandálu. To na pana ředitele udělalo dojem, a proto když se v korporaci uvolnilo místo krizového manažera, okamžitě si vzpomněl na Olivera. Částka, jenž mu nabídnul jako měsíční plat, byla mnohonásobně vyšší, než všechny tržby Malého Marketingu za půl roku. Oliver proto neváhal ani sekundu a nabídku přijal. Jako jednatelku a ředitelku své společnosti poté jmenoval právě Sáru. Občas se pak ještě v Horní Slané ukáže, nicméně je to již jen sporadicky, se Sárou však konzultuje projekty po telefonu.

Firmě se stále daří dobře, sice již delší dobu nepřibyl žádný nový klient a v tak malém městě jako Horní Slaná nepotřebuje tak často někdo napravovat reputaci, nebo zahlazovat škody, Malý Marketing má však pod palcem všechny větší podnikatele, kterým spravuje jejich propagaci a PR. Tržby tak pravidelně přitékají a Sára je se svou prací nadmíru spokojena.

Nyní v květnu však bude muset celý tým máknout. Blíží se léto a to znamená rebrandingy. Podnikatelé budou chtít měnit své propagace z jarní sezony na letní a to znamená spoustu práce najednou.

„Tak jo lidi, řekněte mi prosím, že už se ozval pan Konečný.“

Sára vtrhla do konferenční místnosti jako uragán. Ve svém typickém kostýmku, botech na podpatcích a termohrnkem v levé ruce.

„Volal, ano, chce to předělat. Prý je to moc velké klišé.“, reagovala pohotově Adéla.

„Klišé? Pane bože, ten chlap nosí ponožky do sandálů a kecá tady o klišé? Já vám povím co je klišé, sezónní rebrandingy, to už je dneska klišé!“

Sáře nezačal pracovní den úplně nejlépe, naštvaně se usadila do křesla v čele stolu a rozevřela laptop značky Apple. V tom se o slovo přihlásil David.

„Měl bych pár nápadů, jak to…“

„Fajn, dej se do toho prosím tě. Máš na to dvě hoďky, udělej powerpoint a pak mi to ukážeš. Díky.“

David stále s ústy ještě otevřenými se odebral do své kanceláře. Sára pak pokračovala.

„Adél, mám tady mail od někoho ze sportovních potřeb. Bože, jak se dnes ještě může obchod jmenovat ‚Sportovní potřeby‘? Neustále žasnu. No, nicméně, někdo z těch potřeb mi napsal, že chtějí v Horní Slané nějakou kampaň. Dost mě to rozesmálo, ale klient je klient. Domluv mi s někým z jejich vedení schůzi a zjisti o nich něco, ano?“

„Jasně šéfko, vrhnu se na to.“, odsouhlasila Adéla a odešla.

„Vypadá to, že jsme tu osiřely, šéfko.“, ujala se slova Sabina.

„Přesně tak jsem to taky chtěla.“, odvětila Sára a vstala. „Pojď ke mně.“

Sabina k ní došla a pak se políbily.

„Něco potřebuju, lásko.“, řekla Sára.

„Aha, takže mě nalákáš na sladké a pak mi zadáš úkol, ty jedna mazaná…“

„Sáro, je tady nějaký Marek Stříbrný, chce s tebou mluvit.“, vtrhla do místnosti Adéla.

„Hned jsem tam.“, odpověděla Sára a pokračovala k Sabině: „Dořešíme to později.“

Sára si sebrala laptop, termohrnek a odkráčela do své kanceláře.

„Dobrý den pane Stříbrný.“, řekla směrem k návštěvníkovi.

„Dobrý den slečno Vašíková. Omlouvám se, jestli ruším, ale má situace je vcelku neodkladná.“

„Ne, nevadí. Prosím, posaďte se.“

Host se usadil do křesla před Sářin velký stůl. Sára se taktéž posadila, opřela si o stůl lokty a ruce spletla prsty do sebe.

„Co pro vás mohu udělat?“

„Posílá mě za vámi Oliver, prý umíte řešit problémy. Myslím tím, skutečně velké a zdánlivě neřešitelné problémy. Jde o to, že na mě někdo ušil boudu a já jsem teď ve velkém průšvihu.“, svěřil se Marek.

Sára se na něj zvědavě podívala a naklonila hlavu.

„Hmm, to zní zajímavě. Řekněte mi víc…“